Zdeněk Doubravský - Šumperská jednání v červnu 1490 a jejich politické souvislosti

 
Město Šumperk neleží v rámci Moravy na důležitých obchodních křižovatkách, ani v centrální oblasti, naopak je umístěno nedaleko historických hranic Markrabství moravského v severozápadním koutu země pod masivem Hrubého Jeseníku. Tato poloha ho uchránila od mnoha ničivých vojenských kampaní a velkých vojenských střetnutí, byla ale také příčinou jeho periferní pozice v politickém životě země. Jednou z mála výjimek bylo jednání zástupců moravských a slezských stavů v červnu roku 1490. Je třeba připomenout, že nešlo o sjezd stavů obou zemí, jak je někdy prezentováno.
 
Své mluvčí vybavené příslušnými instrukcemi vyslala do Šumperka jen některá slezská knížata a města, zřejmě pověřená slezským sněmem konaným ve Vratislavi 24. května 1490. Do Šumperka dorazili zástupci knížete nisského, vratislavského biskupa Jana, Konráda Bílého Olešnického, Jindřicha staršího Minsterberského, knížete ratibořského Jana, Ludmily, vdovy po knížeti lehnickém, Jana, knížete újezdského, a měst Vratislavi, Svídnice a Javoru. Zplnomocněni jednáním s představiteli Markrabství moravského byli maršálek vratislavského biskupství Baltazar z Moschelnitz, vratislavský městský písař Blažej Ruhle, rytíři a měšťané Bohuslav z Rober, Apicius Rolo, Kašpar Hoffmann, Hans Zirne z Ronšperku, Jan Hole z Pometic, Matyáš Lebe, Hanuš Nimpsch, Kryštof Bock, Absolón Schwabsdorf a Jiří Stam (snad se jedná o Jiřího Steina, vrchního slezského zemského hejtmana, jmenovaného ještě králem Matyášem).
 
Moravskou stranu zastupovali nejvyšší zemští úředníci, zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka, nejvyšší komorník cúdy olomoucké Heralt z Kunštátu a Plumlova, nejvyšší komorník cúdy brněnské Vratislav z Pernštejna, hofrychtář Markrabství moravského, rytíř Jakub ze Šarova, dále páni Jan Berka z Dubé a z Lipé na Šternberku, Boček Kuna z Kunštátu na Bouzově, Ladislav z Boskovic na (Moravské) Třebové, Karel z Vlašimi na Úsově, Zikmund z Doubravice, Znata z Lomnice, Hynek z Ludanic a Jiří Tunkl z Brníčka a ze Zábřeha1. Delegace mluvčích Moravy byla sice reprezentativnější, avšak pro chystaná jednání bylo složení slezské delegace postačující.
 
Jaké místo zaujímala šumperská schůzka v pohnuté historii „jagellonského věku“? K zodpovězení této otázky je třeba se vrátit až do období česko-uherských válek. Válečná kampaň uherského krále Matyáše počátkem roku 1469, jejímž cílem bylo ovládnutí Kutné Hory, Prahy a celých Čech, skončila pro budínského monarchu katastrofou u Vilémova, kde bylo jeho vojsko obklíčeno válečnou hotovostí Jiřího z Poděbrad. Sliby dané králi Jiřímu Matyáš nedodržel a naopak se nechal českými katolickými šlechtici a představiteli českých katolických měst zvolit v Olomouci 3. května 1469 českým králem. V té době vyjednával Jiří z Poděbrad s polským králem Kazimírem Jagellonským o nástupnictví jeho syna Vladislava na český trůn. Úspěchy Poděbradových vojsk v roce 1470 přiměly krále Matyáše uvažovat o možné dohodě. Cíle porazit Jiřího a zbavit ho trůnu nedosáhl, jeho vojenská síla se vyčerpávala a hrozící útok Turků nabádal hájit jižní hranici Uher.2 Za této příznivé politické situace král Jiří 22. března 1471 zemřel.
Představitelé katolických radikálů sdružených v Zelenohorské jednotě, Zdeněk ze Šternberka a Jan z Rožmberka, podporovali dosazení krále Matyáše na český trůn a argumentovali jeho olomouckou volbou, kterou však stavové podobojí a umírnění katolíci neuznávali. 27. května 1471 zvolili přítomní na volebním sněmu v Kutné Hoře vládcem Království českého syna polského krále Kazimíra, Vladislava Jagellonského. Oproti tomuto rozhodnutí a se souhlasem svých českých stoupenců, kteří na protest kutnohorský sněm opustili, přinutil král Matyáš hned následující den v Jihlavě papežského legáta, kardinála Roverellu, aby ho vyhlásil z moci papeže českým králem.3 Začala válka o země Koruny české. Vladislavovou oporou byly kališnické stavy v Českém království, uherského monarchu podporovala zmíněná Zelenohorská jednota, část moravské šlechty, moravská královská města, slezské a lužické stavy. Válka mezi oběma českými králi skončila v roce 1479 kompromisním mírem uzavřeným v Olomouci. Vladislavovi byla přiznána vláda pouze nad Čechami, Matyáš získal svrchovanou moc nad Moravou, Slezskem a Lužicemi. Po jeho smrti měly být tyto země vykoupeny za 400 000 zlatých a znovu přičleněny k České koruně. Jen v případě, že by se po Vladislavově smrti stal Matyáš, nebo jeho nástupce, vládcem Čech, měly být vedlejší země spojeny s Českým královstvím bez výplaty výkupného. Země Koruny české byly roztrženy a moc krále Vladislava oslabena.4
 
Zcela jinou politickou pozici získal ve střední Evropě olomouckými smlouvami král Matyáš. V uvedeném regionu se stal nejmocnějším panovníkem a této situace hodlal náležitě využít ve svůj prospěch. Cílem jeho dynastických zájmů se stala slezská knížectví, z nichž chtěl vytvořit mocenskou základnu pro svého nemanželského syna a uvažovaného nástupce na uherském trůnu Jánoše Korvína. Prvními Matyášovými kroky bylo potrestání krnovského knížete Jana a zbavení syna krále Jiřího, Viktorina, opavského knížectví. Po smrti Jindřicha XI. Hlohovsko-Krosenského obsadili hlohovské knížectví braniborští Hohenzollernové, proti nimž vojensky vystoupil Jan II. Zaháňský. Král Matyáš uznal Janova práva na dědictví Hlohova a vojensky ho podpořil. Avšak smlouvou s ním si sám zajistil nástupnictví v tomto knížectví.
Jan II. Hlohovsko-Zaháňský tuto smlouvu nehodlal dodržet a spojil se s Jindřichem Minsterberským, synem krále Jiřího, s nímž sjednal sňatky svých dcer se syny Minsterberkovými. Smlouva Jana Hlohovsko-Zaháňského s Jindřichem Minsterberským z roku 1487 o nástupnictví jeho synů v Hlohovsku byla porušením dohody s králem Matyášem. Budínský dvůr odpověděl válečnými akcemi. Jelikož Janovi a Jindřichovi nepřišla na pomoc slezská knížata a nezískali ani posily z Polska či z Čech, s nimiž v nastalém konfliktu počítali, na přelomu let 1488 a 1489 zbavil Matyáš Jana Hlohovska a Jindřicha knížectví minsterberského. Následně dal uherský král zkonfiskovat slezské knížectví Konráda Bílého Olešnického, který si v roce 1487 dovolil na říšském sněmu v Norimberku stěžovat na vládu krále Matyáše a žádat proti němu pomoc společně s Minsterberkem a bratry Mikulášem II. Opolským a Janem II. Dobrým.5 Proti Matyášově vojenské vládě vzrůstal ve Slezsku odpor. Žádný z leníků si nebyl jistý, zda prst uherského monarchy nezamíří právě na něho a jeho knížectví. Za této napjaté situace uherský a český král, markrabí moravský, pán Slezska a obojí Lužice Matyáš Korvín zemřel 6. dubna 1490 ve Vídni, kterou již pět let ovládal i s Dolními Rakousy, dobytými na císaři Fridrichovi III.
 
Vídeňská dohoda, uskutečněná krátce po jeho smrti, mezi královnou vdovou Beatricí a Jánošem Korvínem o společném postupu při uchopení moci v Uhrách nedávala velkou naději na zisk svatoštěpánské koruny některému ze zahraničních uchazečů. Zdálo se, že zejména český král je bez šancí. O uherský trůn se ucházeli také polský princ Jan Albrecht i císařův syn, německý král Maxmilián. Postupem času se však stále víc ukazovalo, že o svém budoucím panovníkovi rozhodne politická a vojenská moc uherské šlechty, především magnátů, opřená o pomoc jejich královského kandidáta a jeho spojenců. A v této diplomatické hře se blýskla skupina moravských pánů, známá na budínském dvoře jako „česká“ strana.
 
V jejím čele stály tři významné osobnosti moravského politického života, patřící do nepočetné skupiny vlivných Matyášových dvořanů. Korvínův kancléř, varadínský biskup a administrátor olomouckého biskupství, prostějovský rodák, Jan Filipec, dále nejvyšší maršálek Království českého Vilém z Pernštejna a moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka. Díky jejich vlivu na uherského vládce byla Morava ušetřena tvrdých králových centralizačních zásahů. Tito muži sehráli významnou roli v zápase o uherský trůn. Matyášovou smrtí ztratili na budínském dvoře své postavení. Nastal tak čas jejich horečné diplomatické aktivity, kterou zúročovali v jednáních s uherskými magnáty, mezi nimiž měli řadu důvěrných přátel. Jejich kandidátem na uherský trůn byl český král Vladislav Jagellonský, s nímž se zvláště Pernštejn dobře znal a byl ochoten v Uhrách investovat do jeho zvolení nemalé částky.6 Sázka na Jagellonce nebyla samoúčelná. Odrážela potřeby stavovské obce Markrabství moravského i samotných mužů „české“ strany v Budíně.
 
Do Prahy se zpráva o Matyášově smrti dostala 8. dubna. Již následující den se rozjeli zástupci krále Vladislava ke stavům vedlejších zemí s výzvou, aby nevcházeli v žádná jednání s Uhry a aby přijali pražského panovníka za svého vládce. Tento požadavek se shodoval se zájmy vedlejších zemí, ale blízkost Uher a uherské vojenské síly v Dolních Rakousích a ve Slezsku nabádala zvláště moravské a slezské stavy k opatrnosti. Politický boj o svatoštěpánskou korunu teprve začínal a nikdo zatím nemohl dohlédnout jeho výsledku. Důležitým požadavkem stavů vedlejších zemí bylo také zabezpečení stavovských práv a svobod novým panovníkem. Slezské stavy, které pocítily Korvínovy tvrdé a nesmlouvavé zásahy, volaly po společném postupu všech vedlejších zemí Koruny české, aby se v budoucnu vyvarovaly podobných centralizačních zásahů, jakými je „obšťastňoval“ budínský vládce.
 
Knížata Jindřich starší Minsterberský a Konrád Bílý Olešnický, kterým Matyáš zkonfiskoval jejich knížectví a majetky, prosazovala za vládce Slezska Vladislava Jagellonského, s jehož osobou spojovala navrácení svých držav. Avšak s přijetím pražského monarchy většina stavovské obce vyčkávala, neboť si byla vědoma důsledků v případě, kdyby se uherským králem stal Jánoš Korvín. V čele s vratislavským biskupem Janem vyzvali Slezané hornolužické stavy, které taktéž pocítily tvrdou ruku budínského vládce, ke společnému postupu. Ti však koordinaci své politiky se Slezany nepřímo odmítli bezvýhradným přijetím krále Vladislava Jagellonského za svého pána.
 
Na dubnovém sněmu ve Vratislavi se knížata i zástupci měst dohodli, že země bude vystupovat jednotně, ať již bude zvolen na uherský trůn český král, nebo někdo jiný. Vůdčí myšlenkou jejich politiky stále zůstávala idea společného postupu vedlejších zemí. Bylo v ní spatřováno jednak posílení pozic při jednání o schválení zemských svobod a privilegií novým panovníkem a v případě volby některého z Vladislavových protikandidátů na uherský trůn i silnější postavení stavů při jednání s budínským monarchou. Proto 28. dubna 1490 schválili přítomní na vratislavském sněmu vyslání svých zástupců na moravský sněm do Brna, aby tam jednali o společném postupu obou zemí. Maršálek vratislavského biskupství Baltazar z Moschelnitz a vratislavský městský písař Blažej Ruhle byli pověřeni jednat přímo se zemským hejtmanem Ctiborem Tovačovským, kdyby tak nebylo možné pro krátkost času učinit na sněmu.7
 
Prostějovský sjezd příslušníků moravského panského stavu, který se konal 29. dubna, den před brněnským zemským sněmem, pravděpodobně připravil podklady pro jednání stavovského fóra v jihomoravské metropoli. Bohužel, o jeho závěrech nejsme informováni, avšak z výsledků pozdějšího jednání v Šumperku vyplývá, že moravská stavovská obec zaujímala k otázce příštího pána Moravy opatrný a zdrženlivý postoj. Jisté je, že se i stavy Markrabství moravského shodovaly se Slezany v myšlence společného postupu.
 
Posun slezské politiky v otázce nového vládce nad Slezskem nastal při jednání květnového sněmu ve Vratislavi, na němž 24. uvedeného měsíce přítomní rozhodli, že má být přijat za pána Slezska český král s podmínkou, že potvrdí zemská privilegia a zaváže se, že Slezsko od Koruny české neodcizí.8 Nové rozhodnutí Slezanů bylo zřejmě předmětem jednání šumperské porady. Na květnovém sněmu ve Vratislavi ještě nešlo o oficiální přijetí Vladislava za vládce, ale jen o stanovisko slezských politiků, které mělo být projednáno se stavy moravskými.
 
Do Šumperka, který byl zvolen pro svoji výhodnou polohu blízko hranic Slezska, dorazila slezská delegace, jejíž složení jsme výše uvedli, již počátkem června brzy po skončení vratislavského rokování. Prostory pro jednání poskytl zástavní pán šumpersko-novohradského panství Jiří Tunkl z Brníčka a Zábřeha, někdejší věrný spojenec krále Jiřího a přívrženec Vladislavův. Také mnozí další moravští páni byli nakloněni přijetí Vladislava za moravského markraběte, s čímž zástupci Slezska počítali. Šumperská jednání, o nichž se nám zachoval zápis, však překvapivě nevedla k dohodě o společné podpoře krále Vladislava. Představitelé Moravy nadále setrvávali ve svém opatrném stanovisku, a tak výsledkem jednání bylo prohlášení ze dne 4. června 1490 o společném postupu obou zemí při přijímání nového pána, ať již jím bude král český, nebo nově zvolený král uherský. Obdobně společně chtěli postupovat při prosazování přijetí zemských svobod. Pro slezská knížata a jejich přívržence, kteří v bojích s Matyášem přišli o své majetky, byl závažný odstavec dohod, jenž pravil, že stavy obou zemí budou podporovat k dosažení spravedlnosti ty, kteří byli poškozeni válkou či ohněm.
 
Praktickým naplněním myšlenky společného postupu byl plánovaný sjezd moravských a slezských stavů v Olomouci, který se měl sejít na den sv. Jana Křtitele (24. června), nebo do nejbližších čtrnácti dnů poté, co se dostaví poselství krále českého.9 O jeho průběhu a výsledcích však nejsme informováni.
 
Mezitím, co docházelo k jednání stavovských obcí na Moravě a ve Slezsku i mezi nimi, rozhodl pražský květnový sněm o podpoře českého krále při získávání uherské koruny. Jeho účastníci nevěděli, že 8. května byla uzavřena tajná dohoda mezi králem Vladislavem a místodržitelem Dolních Rakous, velitelem uherských vojsk a mocným magnátem Štěpánem Zápolským, o svatoštěpánské koruně pro českého krále. Peníze a vliv nejvyššího maršálka Království českého,Viléma z Pernštejna, můžeme tušit za tímto ujednáním. 23. června 1490 opustil král Vladislav Prahu a vydal se s českým vojskem přes Moravu k uherské hranici. V té době již měsíc jednal uherský sněm o svém budoucím panovníkovi. Vladislavovu kandidaturu na něm přednesl předák české stavovské obce Jindřich z Hradce. Teprve 15. července 1490 povolali uherští stavové na budínský trůn českého krále Vladislava, který oznámení o svém zvolení vyslechl 18. července u Malacek a 31. téhož měsíce se setkal s deputací uherského sněmu.10
 
Válečná síla české zemské hotovosti byla dostatečným argumentem pro moravské a slezské stavy, aby přijaly Vladislava za pána svých zemí. Přesto se v odborné literatuře setkáváme s tvrzením, že Slezané oficiálně přijali a vyhlásili Vladislava za pána Slezska na sněmu ve Vratislavi 29. července 1490, tedy až po jeho zvolení uherským králem. Předpokládá se, že byl Vladislav oficiálně zvolený a vyhlášený moravským markrabětem nejpozději v červenci 1490.11 Takováto časová prodleva od avizovaného olomouckého červnového sněmu stavů obou zemí mohla být způsobena právě lpěním na společném postupu Slezska a Moravy, při němž se rozhodování zpomalovalo. Roli zde hrála také otázka, zda Vladislava přijmout za svého pána jako českého krále, či krále uherského. V sázce bylo 400 000 zlatých. Ačkoliv uherští stavové naléhali na svého nově zvoleného krále, aby do výplaty zůstaly vedlejší země Koruny české při uherském království, nestalo se tak, a spor o jejich příslušnost zatěžoval v dalších desetiletích česko-uherské vztahy. Výplata náhrady se sice nikdy neuskutečnila, ale při rozhodování stavovských obcí Moravy a Slezska v rušných červnových a červencových dnech roku 1490 hrála otázka 400 000 zlatých bezesporu důležitou roli.
 
Ať již k oficiálnímu přijetí krále Vladislava na Moravě došlo dříve nebo později, stalo se tak až po šumperské schůzce zástupců obou stavovských obcí, jejíž místo v historii, jako jednoho z mezníků spolupráce slezských a moravských stavů v roce 1490, jsme si právě přiblížili.

 

PaedDr. Zdeněk Doubravský

 
 
Odkazy:
1. HOSÁK, Ladislav: Šumperský sjezd v červnu r. 1490 a jeho význam pro národní dějiny, Severní Morava, č. 7, 1961, s. 25 (dále jen HOSÁK, 1961).
2. PURŠ, Jaroslav a kol.: Přehled dějin Československa, 1980, s. 497 (dále jen PURŠ, 1980).
3. MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích, 1. díl, 1992, s. 284 – 285 (dále jen MACEK, 1992).
4. PURŠ, 1980, s. 521 a 522.
5. FELCMAN, Ondřej, FUKALA, Radek a kol.: Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat, 2008, s. 112 – 132.
6. MACEK, 1992, s. 249 – 251; VOREL, Petr: Páni z Pernštejna, 1999, s. 93 – 97.
7. HOSÁK, 1961, s. 24.
8. tamtéž, s. 25.
9. tamtéž.
10. MACEK, 1992, s. 249 – 251; PURŠ, 1980, s. 523.
11. HOSÁK, 1961, s. 26; PURŠ, 1980, s. 523.
 
 

 

 
Český král Jiří z Poděbrad, uherský a český král Matyáš Korvín a uherský a český král Vladislav II. Jagellonský, soupeři v boji o svatováclavskou korunu.
Převzato z publikace Ondřeje Felcmana, Radka Fukaly a kol.: Poděbradové, 2008, s. 71, 122 a 319.
TOP